Jdi na obsah Jdi na menu
 


Svatí tohoto týdne

 

 

Výsledek obrázku pro sv.hroznata

 

Hroznata bl. 14. 7. mučedník, staročes.: hroznatý = hroznový, úrodný, šťavnatý, plný života, jiný výklad je hroznatý = hrozný.
    Bl. Hroznata, * 1170 Hroznatín (Hroznětín), + 14. 7.1217 Kynšperk u Chebu (Kinsberg, někdy se uvádí Starý Hroznatov).
    Český rytíř, příbuzný s Přemyslovci. Syn Sezimy z Krašova a z Gutštejna a Dobroslavy z Černínů a z Chudenic. Měl 4 sourozence: Arnošta, Vojslavu, Jitku (Juditu), Idu (Janu), otec padl v bitvě u Loděnic v r. 1179.
    Po narození se zdálo, že je mrtvý. Jeho matka Dobroslava ho obětovala Ježíši Kristu a Panně Marii a hned po modlitbě dítě ožilo a zaplakalo. Když chlapec trochu povyrostl, vyjela si Dobroslava s ním a jeho sestrou Vojslavou do lesa. Vojslava při jízdě malého Hroznatu chovala a nechtíc ho upustila pod kola vozu a ta ho přejela. Matka se už lekla, že dítě utrpělo smrtelný úraz, ale naštěstí ho Panna Maria opět zachránila.
    Dětství a mládí prožil v Krakově, kde byla jeho sestra Vojslava provdána za krakovského purkrabího (kastelána) a kde mu bylo poskytnuto vzdělání (pohřbena je v kostele Narození Panny Marie v Chotěšově). Hroznata ji doprovázel a byl zde připravován na životní dráhu dvořana-diplomata, vojáka a všestranného hospodáře. Jednou se svými přáteli trávil čas u řeky a neopatrností spadl ve tři hodiny odpoledne do vody. Vytáhl ho až k večeru zkušený plavec za vlasy a všichni si mysleli, že je mrtvý. K všeobecnému úžasu se však Hroznata probral a vypravoval, jak mu pod vodou připadalo, že mu nad hlavou drží ruce překrásná paní. Byl přesvědčen, že to byla Panna Maria a učinil slib, že pro ni vykoná zvláštní službu. Vědomí tohoto slibu provázelo Hroznatu celý život.
    Po ukončení studií zastával úřad u dvora, po otci Sezimovi měl velký majetek na Perucku a další na Plzeňsku, oženil se a měl syna. Jeho hlavním sídlem byl hrad Teplá. Jejich jediný syn zemřel v dětském věku a zanedlouho zemřela i jeho manželka. Nyní, když ho už nic na světě nedrželo, chtěl sebe i svůj majetek použít k Boží službě. V r. 1191 slíbil účast na 3. křížové výpravě, ale nemohl odjet, jako náhradu za slib založil klášter premonstrátů v Teplé u Mariánských Lázní, kam věnoval všechen svůj majetek. V roce 1197 se měla konat další křižácká výprava a Hroznata i se svou družinou se vydal do Itálie. K výpravě však nedošlo, protože zemřel její vůdce císař Jindřich ve věku teprve 32 let.
    Podle tehdejšího zvyku mohl nahradit účast na tažení do Svaté země opět založením kláštera a tentokrát nechal postavit ženský klášter v Chotěšově. Později do řádu premonstrátů vstoupil jako řádový bratr a r. 1202 mu papež Inocenc III. oblékl řádové roucho premostrátů. Opat ho ustanovil proti jeho vůli správcem klášterního jmění. Později se stal Hroznata obětí opatových pomluv a musel na nějaký čas klášter opustit. Roku 1217 se vrátil. Bratři ho přivítali s jásotem, ale Hroznata onemocněl a měl vidění, že se jeho život již chýlí ke konci.
    Byl zvolen tepelským opatem. V té době řeholníci považovali církevní majetek za vlastnictví Boží, které oni jen spravují a mají za něj odpovědnost. Hroznata proto jel zkontrolovat Hroznětín u západních hranic. Měl tam nepřátele, kterým vadilo, že stále úspěšně hájí majetky svých klášterů. V květnu 1217 byl přepaden na cestě, odvlečen do vězení na hradě Kinsberg (Kynšperk u Aše, Hohenberg nad Ohří u Chebu) v Německu (Chebsko tehdy nepatřilo do Čech). Jeho sluhovi se podařilo uprchnout a podat zprávu o jeho zatčení, mniši shromáždili výkupné a poslali ho výměnou za Hroznatu. Hroznata ve vězení zemřel hladem.
    Jeho tělo bylo vykoupeno zlatem, převezeno a pohřbeno v klášterním kostele v Teplé. Je nazýván martyr pro iustitia = mučedník za spravedlnost. Atribut: řádové roucho, model kostela, rodový znak: na zlatém štítu troje parohy. Blahoslaven 257. papežem Lvem XIII. 14. 9.1897. V době komunismu 1950 – 1989 se staly z kláštera kasárny a vojáci zničili celý kostel. Otevřeli rakev s tělem bl. Hroznaty a s jeho lebkou hráli fotbal. Český patron, v církevním kalendáři svátek společně se sv. Kamilem z Lellis.

 

 

 

 

Výsledek obrázku pro sv.kamil de lellis

 

Kamil sv. 3. 3./14. 7. kněz a řeholník, lat.: camelus = velbloud, camillus = slouží. Jméno známé už v Babylonu (v perštině silný, vytrvalý - velbloud, který slouží). V antickém Římě titul chlapců ze vznešených rodů, kteří sloužili v chrámech.
     Sv. Kamil z Lellis (de Lellis), * 25.5.1550 v Bucchianicu u Chieti v Itálii. Kamilovi bylo 13 let, když mu zemřela matka ve věku 73 let. Několik let před Kamilovým narozením jim zemřel malý chlapec (starší bratr Kamila). Otec, důstojník armády, ho vzal k vojákům. Kamil se nenaučil číst ani psát, byl z něho lehkomyslný mladík, který utrácel peníze ve hrách a kartách. Otec mu zemřel v roce 1571. V tom roce Kamil onemocněl vředy na nohou a musel se léčit. Při léčení pomáhal v nemocnici a ošetřoval jiné pacienty, ale byl hádavý a závislý na kartách. Byl propuštěn z nemocnice a vrátil se k vojsku. V roce 1574 byl propuštěn z vojny, protože všechno prohrál v kartách a stal se žebrákem. Bylo mu 24 let. Začal pracovat jako pomocný dělník na různých stavbách.
     V r. 1574 dostal práci na stavbě kláštera kapucínů v Římě. 2.2.1575 měl vidění Panny Marie, ve kterém byl upozorněn na svůj špatný život. vidění mělo na něho velký vliv. Zalíbil se mu klášterní život a požádal o přijetí do kláštera. Přijat nebyl, protože se mu otevřely vředy na nohách, zhoršil se mu zdravotní stav a byl odvezen do římské nemocnice sv. Jakuba. Zde se po vyléčení stal ošetřovatelem.    
     Při této práci poznal sv. Filipa Neriho,který byl knězem, ale i ošetřovatelem v nemocnici. Ten ho podporoval, aby začal studovat teologii. V r. 1584 byl Kamil vysvěcen na kněze a stal se kaplanem, později farářem v kostele sv. Marie Magdaleny v Římě. Při studiu teologie založil v r. 1582 bratrstvo Služebníků nemocných, v r. 1591 přejmenovaný na řád Otců šťastné smrti (MI, zvaných kamiliáni). Jeho zásluhou byla provedena reforma nemocnic, nakažlivě nemocní byli odděleni od ostatních. Jídlo bylo zaměřeno na jejich nemoc, byly zlepšeny pokoje pacientů.
     Do znaku dostali červený kříž na bílém hábitu, aby zdůraznil symbol Kristova utrpení (tento symbol použil v 19. století Henri Dunant, 1828 – 1910, při založení organizace Mezinárodní červený kříž).
     V r. 1609 se sv. Kamil vzdal vedení řádu a pracoval jako kněz a ošetřovatel. + 18.7.1614 Řím. Pohřben v kostele sv. Marie Magdaleny v Římě.
     Blahořečen 248. papežem Benediktem XIV. 7.4.1742 a svatořečen 29.6.1746. Od roku 1886 patron nemocných a umírajících, v roce 1930 ho papež Pius XI. prohlásil patronem ošetřovatelů a zdravotních sester. V občanském kalendáři svátek přeložen v r. 1950, církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 z 18.7., společný svátek s bl. Hroznatou.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výsledek obrázku pro sv. bonaventura

 

Bonaventura sv. 15. 7. biskup a učitel církve, lat.: bonum venturum = dobrá budoucnost, šťastná událost, dobrota a štěstí, sv. Bonaventura z Bagnoregia, vlastním jménem Jan z Fidanzy (Giovanni di Fidanza), * 1221 Bagnoreggio u Viterba v Toskánsku, Itálie, jako malého chlapce ho donesla matka k sv. Františkovi z Assisi, aby mu požehnal, když mu bylo 5 let přivedla ho matka znovu do Assisi k sv. Františkovi, aby poděkovala za jeho uzdravení, sv. František zvolal: „buona ventura = to je šťastná událost“, ve 14 letech v r. 1235 vstoupil do řádu františkánů, 1236 – 1242 studoval v Paříži, pro své vzdělání a nadání byl nazýván „doctor seraphinus“ = serafínský učitel, v 35 letech se stal v r. 1256 doktorem teologie ThDr. a za rok byl jmenován generálním představeným řádu františkánů, který řídil z Paříže 17 let, přítel sv. Tomáše Akvinského, v r. 1273 byl jmenován biskupem kardinálem v Albanu u Říma, napsal životopis sv. Františka, měl velkou zásluhu na svolání a řízení 2. lyonského koncilu, jeho závěru se nedožil, + 15. 7.1274 Lyon, Francie, kanonizován 213. papežem Sixtem IV. 14. 4.1482, v r. 1562 vydrancovali kalvíni jeho hrob a ostatky spálili, zachovala se pouze jeho lebka, která je nezvěstná od r. 1807, v r. 1588 byl prohlášen 228. papežem Sixtem V. za církevního učitele, v církevním kalendáři svátek v r. 1969 přeložen z 14. 7.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------

 

 

                 16.7.          Panna Maria Karmelská

 

 

                                                               Výsledek obrázku pro panna maria karmelská

 

 

Panna Maria Karmelská 16. 7. lat.: carmen = zpěv, píseň, Boží zahrada.
      Svátek zvaný Panny Marie Škapulířové. Na hoře Karmel pobýval ve Starém Zákoně prorok Eliáš. Na hoře Karmel v Izraeli ctili poutníci Pannu Marii už od doby prvních křesťanů.
      Podle legendy byl prvním poustevníkem rytíř Bertold ze Solignacu, kterého vysvobodila Panna Maria ze zajetí Saracénů a on slíbil, že odejde do ústraní a bude sloužit Bohu postem a modlitbou. V r. 1185 připutoval na toto místo a vybral si místo poblíž Eliášovy jeskyně.
      Jeho příklad následovali další rytíři, kteří společně vytvořili komunitu poustevníků, pro kterou sv. Bertold vytvořil pravidla, schválená jeruzalémským patriarchou sv. Albertem z Vercelli a 178. papežem Honoriem III.
      V r. 1224, z poustevnického bratrstva utvořili Řád Bratří blahoslavené Marie Panny z hory Karmel (Ordo Fratrum Beatae Mariae Virginis de Monte Carmelo, dřívější název Ordo Fratres Beatissimae Dei Genetrix et Virginis Mariae de Monte Carmelo – Řád Bratří blahoslavené Boží Rodičky a Panny Marie z hory Karmel), OCarm., (karmelitáni) a šířili mariánskou úctu.
      V r. 1245 se stal generálem řádu sv. Šimon Stock z Aylesfordu v Kentu (Anglie), 12 let byl poustevníkem, z toho 6 let pobýval na Karmelu.
      Podle tradice se mu 16.7.1251 zjevila Panna Maria a svěřila mu škapulíř (roucho, lat. scapulae = lopatky, plece, ramena, pruh látky splývající vpředu i vzadu hábitu s otvorem pro hlavu, někdy spojený po stranách páskami), jako ochranu pro ty, kdo ho budou nosit.
      Po vyhnání řeholníků Saracény ze Svaté země se zásluhou sv. Šimona řád šířil v Anglii a v celé Evropě.
      Karmelitáni patří mezi nejpřísnější řády, řehole předepisuje úctu k Panně Marii, úplnou chudobu, zdrženlivost od masa, přísný půst, celoživotní mlčenlivost (silentium, mimo modliteb) a ruční práci k obživě.
       228. papež Sixtus V. dovolil v r. 1587 karmelitánům slavit řádový svátek Panny Marie z hory Karmel.
       246. papež Benedikt XIII. v r. 1726 tento svátek rozšířil na celou církev. 234. papež Pavel V. v r. 1613 dovolil laikům, aby byl upraven škapulíř tak, že se dal nosit pod běžným oblečením.
      258. papež sv. Pius X. dovolil změnit škapulíř na škapulířovou medaili, kde je na jedné straně znázorněno Nejsvětější Srdce Ježíšovo a na druhé straně obraz Panny Marie.

 

 

-------------------------------------------------------------------------

 

Výsledek obrázku pro sv.česlav         

 

Česlav sv. 17. 7. kněz a řeholník, staročes.: Ctislav = slavná čest, sv. Česlav (Czeslaw) Odrowanz (Odrowąz) z Vratislavi, * 1180 zámek Lance, Kamień Ślaski u Opole ve Slezsku, s bratrem Hyacintem poznali v Římě sv. Dominika a v r. 1218 přijali od něho řádové roucho, jako dominikáni OP. působili na misiích na Ukrajině a v Olomouci, byli jmenováni kanovníky v Krakově, zakládali kostely a kláštery, obnovili náboženský život v Polsku, do 3. řádu dominikánů přijal sv. Zdislavu z Lemberka a tím se tento řád dostal do Čech, založil klášter ve Vratislavi, kde zemřel, +15./17. 7.1241/2 Vratislav (Wroclaw), pohřben v kostele sv. Vojtěcha, svatořečen 244. papežem Klementem XI. v r. 1713, v českém církevním kalendáři svátek od r. 1989 společně se sv. Hyacintem Polským, v církevním kalendáři svátek 15. 7.,

 

Výsledek obrázku pro sv.hyacint

Hyacint sv. 17. 7. řeholník, řec.: hyakkinthos = kosatec, v řeckých bájích krásný chlapec Hyakintos, do kterého se zamiloval bůžek Apollón, ale při házení diskem ho nešťastně zabil, po jeho smrti ho proměnil v květinu. Sv. Hyacint Odrowanz (Odrowąz) Polský, * ve 12. století na zámku Lance, Kamień Ślanski u Opole ve Slezsku, s rodným bratrem Česlavem poznal v Římě sv. Dominika a v r. 1218 přijali od něho řádové roucho, jako dominikáni OP.
    Pobyli na misiích na Ukrajině, v Rusku a v Olomouci, byli jmenováni kanovníky v Krakově, zakládali kostely a kláštery, obnovili náboženský život v Polsku, při vpádu tatarských vojsk zachránil Hyacint z ohroženého kostela Nejsvětější Svátost a sochu Panny Marie (jeho atributy), kterou velice ctil.
    + 15.8.1257 v Krakově, pohřben v kostele Nejsvětější Trojice v Krakově, jeho smrt předpověděla sv. Bronislava (29. 8.), svatořečen 232. papežem Klementem VIII. v r. 1594, v českém církevním kalendáři jeho svátek v r. 1989 přeložen ze 17. 8., svátek společně se sv. Česlavem z Vratislavi (Wroclaw).

 

*****************************************************************

 

Výsledek obrázku pro sv.pavol gojdič

 

Peter Gojdič bl. se narodil 17. července 1888 v Ruských Pekľanech nedaleko Prešova v rodině řeckokatolického kněze. Základní vzdělání získal v Cigeľke, v Bardějově a Prešově a roku 1907 maturoval na reálném gymnáziu v Prešově. Teologii studoval s vynikajícím prospěchem na Teologické akademii v Prešově a na univerzitě v Budapešti. Dne 27. srpna 1911 byl v Prešově vysvěcen na kněze. Rok působil jako kaplan u svého otce v Cigeľke a jako administrátor spravoval farnost Petrová. V letech 1912–1917 byl prefektem eparchiálního chlapeckého internátu a současně působil jako katecheta na měšťanské škole v Prešově. Na eparchiálním úřadě zastával zároveň funkci protokolisty a archiváře. Krátce také působil jako kaplan pověřený duchovní správou věřících v Sabinově. Roku 1919 se stal ředitelem biskupské kanceláře a v kurii zastával i další funkce. Přestože měl před sebou slibnou církevní kariéru, vstoupil 20. července 1922 do Řádu svatého Basila Velikého na Černečí Hoře u Mukačeva. Při obřadu obláčky přijal řeholní jméno Pavel a 10. března 1924 složil řeholní sliby. Působil v klášterech v Užhorodu a v Malém Berezném, kde se účastnil i několika lidových misií. Dne 14. září 1926 Vatikán jmenoval Pavla Petera Gojdiče apoštolským administrátorem řeckokatolické eparchie v Prešově. Při instalaci na administrátora oznámil program svého apoštolátu: „S pomocou Božou chcem byť otcom sirôt, pomocníkom chudobných a tešiteľom zarmútených“. Již 7. března 1927 byl ustanoven řeckokatolickým vladykou v Prešově. Biskupské vysvěcení se konalo 25. března 1927 v bazilice svatého Klimenta v Římě. Jako biskup se snažil o povznesení duchovního života kněžích i věřících. Zajímal se též o řešení sociálních otázek (založil například sirotčinec), o apoštolát tisku (vydávání časopisů a literatury) nebo pomoc věřícím v jejich duchovním životě (zakládání nových farností). Za důležitou také považoval formaci prostřednictvím církevního školství (založil několik řeckokatolických škol). Mnozí lidé o něm tvrdili, že má „zlaté srdce“, jelikož se vždy snažil být vůči lidem laskavý, pozorný a dobročinný. Když se na počátku listopadu 1938 stala jihovýchodní část Podkarpatské Rusi součástí Maďarska, bylo nutné urychleně vyřešit i nové územně-právní uspořádání řeckokatolické církve. Na východním Slovensku vznikla Apoštolská administratura Mukačevské eparchie. Tvořily ji i řeckokatolické farnosti, které na základě nového vymezení hranic zůstaly na území Slovenské republiky. Dne 13. dubna 1939 byla administratura podřízena prešovskému vladykovi Gojdičovi, i když měla zároveň i svého vikáře. Slovenská vláda nepovažovala Apoštolskou administraturu Mukačevské eparchie za konečné řešení organizace řeckokatolické církve na Slovensku, a proto požádala Svatý stolec o zřízení nové řeckokatolické eparchie pro Slováky. Podle plánů vlády se jejím sídlem měl stát klášter redemptoristů v Michalovcích. Redemptoristé měli být z Michalovců odstraněni, jelikož v té době žilo v klášteře mnoho řeholníků české národnosti, a jmenován měl být biskup slovenské národnosti, který by splňoval představy vlády a malé části kléru, který se hlásil ke slovenské národnosti. Svatý stolec však s takovýmto návrhem nemohl souhlasit. Státní úředníci a Gojdičovi odpůrci proto navrhli nové řešení – zřídit v Medzilaborcích biskupství pro Rusíny, kde by biskupem byl právě Gojdič, který se k Rusínům národnostně hlásil, a v Prešově jmenovat nového biskupa slovenské národnosti. Ani toto řešení se jim nepodařilo prosadit, radikálně proto žádali odchod Gojdiče do ústraní, aby na jeho místo mohl být jmenován nový biskup. Karol Sidor si poznamenal, jak se 11. listopadu 1939 na adresu Gojdiče vyjádřil Ferdinand Ďurčanský: „Dá ho vraj nezodpovednou luzou vyhnať, potom vysotia z vlády ministra vnútra a vec sme vyriešili aj bez dohody s Vatikánom. No a ďalej? – pýtal som sa. Myslíš, že Vatikán podľahne a za vyhnaného rusínskeho biskupa pošle Slováka biskupa? Je to nebezpečná zbraň. Ona by u Rusínov, nachodiacich sa v blízkosti ZSSR, vyvolala neželateľnú reakciu.“ Když 22. listopadu Gojdič skutečně pod tlakem abdikoval na úřad prešovského administrátora, slovenská vláda, v prvé řadě Vojtech Tuka, to brala jako hotovou věc. Jaké tedy bylo jejich překvapení, když Vatikán 19. července 1940 jmenoval Gojdiče sídelním biskupem v Prešově. Kvůli jeho obraně rusínského národa a řeckokatolického školství byla v nepřízni úřadů, až na malé výjimky, celá řeckokatolická církev. Gojdič ale navzdory tlaku státních úřadů své postoje nezměnil. Díky jeho pomoci našlo nový domov mnoho utečenců z Haliče, mezi nimiž bylo několik kněží s rodinami, kteří si tak před komunistickým terorem zachránili holý život. Gojdič má také zásluhu na záchraně desítek Židů, kteří díky jeho pomoci přežili válku v úkrytu nebo získali potřebné dokumenty, díky nimž nebyli odvlečeni do koncentračního tábora. Za tyto činy mu byl 27. ledna 2008 udělen in memoriam titul Spravedlivý mezi národy. Po skončení 2. světové války usiloval vladyka Gojdič o další rozvoj jemu svěřené církve, což uznal i Svatý stolec, který mu 15. ledna 1946 potvrdil jurisdikci řeckokatolíků v celém Československu. Poté, co v následujících letech nepodpořil nastupující ateistický komunistický režim a odmítnul i násilnou pravoslavizaci řeckokatolické církve, se znovu stal terčem útoků státních úřadů. Byl nepravdivě obviňován z podpory banderovců a protistátních živlů, což byla účelově vykonstruovaná tvrzení namířená k diskreditaci jeho osoby a celé řeckokatolické církve. Pomocí administrativních opatření byl postupně izolován od svých kněží a věřících. Ani v této těžké situaci se nezřekl katolické víry, jednoty s papežem a příslušnosti ke katolické církvi a zaujal jasné stanovisko: „Mám už 62 rokov a obetujem celý svoj majetok aj rezidenciu, no svoju vieru za žiadnych okolností nezradím, lebo chcem, aby moja duša bola spasená.“ Řeckokatolická církev byla 28. dubna 1950 v prešovském „soboru“ postavena mimo zákon a administrativně zrušena. Gojdič byl internován ve vile Juraje Slávika u Štrbského Plesa v Tatrách. V červnu byl převezen do kárného kláštera v Báči, kde strávil pouze jeden týden, a následně byl převezen k vyšetřování do Kartouz. Na základě politického rozhodnutí Státní bezpečnost a justice uměle vykonstruovaly politický proces proti třem biskupům: Jánu Vojtaššákovi, Michalu Buzalkovi a Pavlu Gojdičovi. Už obžaloba byla vykonstruovaná tak, aby nebyli obviněni jen z odmítavého postoje vůči komunistickému režimu, ale i z aktivní kolaborace s nacismem a v případě Gojdiče i s banderovci. Vyšetřovatelé následného „přiznání se“ obžalovaných dosáhli násilím. Státní prokurátor žádal pro Gojdiče trest smrti, ale vzhledem k tomu, že to bylo z politických důvodů neúnosné, měl dostat „jen“ doživotí. Hlavní soudní líčení před senátem Státního soudu v Bratislavě se konalo ve dnech 11.–15. ledna 1951. Vykonstruovaný proces s tzv. vlastizrádnými biskupy nesl známky kabinetní justice a obžalovaní neměli reálnou možnost se hájit. Gojdič byl obviněn z pomoci banderovcům, z velezrady a špionáže pro Vatikán, za což byl odsouzen k doživotnímu odnětí svobody, zaplacení dvousettisícové pokuty a odnětí všech občanských práv. Po skončení soudního procesu ho čekal strastiplný život vězně. Prošel samotkami a vězeňskými celami v Praze-Ruzyni, Valdicích, Ilavě a Leopoldově. Na jaře roku 1952 se i on stal nedobrovolným svědkem zhroucení mariánského sloupu a kostela v areálu leopoldovské věznice. Navzdory vyššímu věku a podlomenému zdraví musel vykonávat fyzicky náročné práce a byl vystaven fyzickému i psychickému nátlaku. Nikdy si však nestěžoval a ani nepožadoval osobní výhody. Jako biskup byl příkladem duchovního života. Vězni ho pro jeho dobrotu mezi sebou nazývali „Pavlíček“. V roce 1953 mu byl na základě amnestie prezidenta republiky Antonína Zápotockého změněn doživotní trest na trest 25 let odnětí svobody. V té době mu už bylo 66 let a jeho zdravotní stav se nadále zhoršoval. Další žádosti o amnestii, z důvodu již zmiňovaného špatného zdravotního stavu a věku, však byly vždy zamítnuty. V jednom zamítavém stanovisku se píše: „Trestnú činnosť si nepriznáva a hovorí, že to, čo činil, činil s ľudského a náboženského citu k svojmu blížnemu… dosiaľ odpykaná časť trestu u neho nedocielila stupeň prevýchovy ani nápravy. Dôsledku toho ešte nedoporučujem kladnému vybaveniu jeho žiadosti o milosť.“ Velkou radost mu způsobil telegram, který obdržel od papeže Pia XII. u příležitosti 70. narozenin. Tento konkrétní projev spoluúčasti a papežovo ujištění, že jeho utrpení a oběť nejsou zapomenuty, mu přišly ve vězení v době utrpení velmi vhod. Velmi toužil po tom, aby zemřel zaopatřen svátostmi v den svých narozenin. Tato touha se mu splnila. V březnu 1960 byl hospitalizován na infekčním oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Lékaři konstatovali rakovinu plic ve vysokém stadiu metastáz. I přes doporučení odborníků, aby byl propuštěn do civilní nemocnice na další léčení, byl převezen zpět do leopoldovské věznice. Zemřel 17. července 1960, tedy v den svých narozenin, ve věku 72 let ve vězeňské nemocnici v Leopoldově. Byl pochován bez jakýchkoliv poct na vězeňském hřbitově v bezejmenném hrobě pod vězeňským číslem 681. Dne 29. října 1968 proběhla exhumace tělesných ostatků Pavla Petra Gojdiče, které byly poté převezeny do Prešova. Rozhodnutím normalizačních úřadů musely být po sovětské okupaci přemístěny do krypty řeckokatolického katedrálního chrámu svatého Jana Křtitele v Prešově. Teprve 15. května 1990 byly jeho ostatky přemístěny v sarkofágu do kaple v katedrále. Po úspěšném procesu blahořečení byl 4. listopadu 2001 prohlášen za blahoslaveného mučedníka. Jeho liturgický svátek připadá na 17. července. Získal řadu ocenění a vyznamenání in memoriam.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výsledek obrázku pro sv.emilián

 

Emilián sv. 18. 7. mučedník, lat.: aemilian = patří Emiliům, služebník rodu Aemiliů, otrok u pohanského šlechtice v dnešním Bulharsku, v pohanském chrámu rozbil modly, ale nikdo ho neviděl, místo něho byl zajat jeden rolník, když se to dověděl, přiznal se k činu, byl zbičován a upálen, + 18. 7. 362, v církevním kalendáři svátek od r. 1969.

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výsledek obrázku pro sv.makrina

 

Makrina sv. 19. 7. vyznavačka, sestra sv. Basila Velkého, Řehoře Nyssanského (Nysenského) a Petra ze Sebasty, byla moudrá a zbožná, znala Písmo Svaté, po svém sňatku brzy ovdověla a po otcově smrti vytvořila ve svém domě společenství sester, těžce onemocněla rakovinou a zemřela, + 378, v církevním kalendáři svátek od r. 1969.

 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Související obrázek

 

Eliáš (sv.) 20. 7. prorok, hebr.: Elí jáhu = Bůh je můj Pán – Hospodin je můj Bůh. Biblický prorok Eliáš žil ve Starém Zákoně v 9. století před Kristem. O jeho životě je zápis v 1. knize Královské v 17 – 19. kapitole. Bojoval proti pohanské víře a 450 pohanským Baalovým kněžím na hoře Karmelu (Boží zahrada). V 2. Kr. 2. je příběh, jak jednoho dne šel se svým učedníkem Elíšou. Najednou se objevil ohnivý vůz tažený ohnivými koňmi, prorok nasedl a byl vzat do nebe. Patron letectví a karmelitánů. V pravoslavném kalendáři 20. 7. (2. 8).

 

------------------------------------------------------------------------------------------------------

 

Výsledek obrázku pro sv.vavřinec z brindisi

 

Vavřinec z Brindisi sv. 21. 7. kněz a řeholník, vlastním jménem Julius Caesar z Brindisi, * 22. 7.1559 v Brindisi v Itálii, + 21. 7.1619 v Lisabonu v Portugalsku. Po smrti otce se o něho staral strýc kněz, který ho vzal sebou do Benátek, kde studoval a vstoupil v 16 letech do řádu kapucínů OFMCap.
        Uměl zpaměti celou Bibli, znal mnoho jazyků, později poslán na studia do Verony a Padovy, kde se učil hebrejštinu, aramejštinu a syrštinu. V letech 1602 – 1605 byl generálním představeným, na žádost pražského arcibiskupa Zbyňka Berky z Dubé a císaře Rudolfa II. přišel r. 1599 do Prahy, kde založil kapucínský klášter s kostelem Panny Marie Andělské u Lorety na Hradčanech (tento kostel měl císař Rudolf II. jako soukromou kapli. Je známý betlémem v životní velikosti).
        Napsal mnoho různých literárních děl, mezi nimi i četná kázání a mariologická pojednání, svým spisem „Lutheranismi Hypotyposis“ přenesl argumenty proti Martinu Luterovi. Z Prahy odešel do Španělska, Itálie a Potrugalska, v r. 1601 provázel císařská vojska do bitev, dodával vojákům odvahu a duchovní pomoc.
        11.10.1601 měl podíl na vítězství proti Turkům u Székesfeherváru (Stoličný Bělehrad) v Maďarsku.
        Zemřel na jedné ze svých diplomatických cestách, pohřben ve Villafranca ve Španělsku, svatořečen 257. papežem Lvem XIII. 8.12.1881, církevním učitelem ho jmenoval 262. papež Jan XXIII. 19. 3.1959, v církevním kalendáři svátek přeložen v r. 1969 ze 7.7.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

               

 

 

 

 

                                                                    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                       

 

 

 
 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                              

 

 

             

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 

 

    

 

 

 

 

 

 
 

 

 

                                  

                                      

 

 

                           

 

 

 

 

 

 

 

  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

            

 

 

 

 

 

 

 

 

                               

 

 

 

 

 

                 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
  

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


    

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                         

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

                                          


     

 

 

 
 

 


 

 

   
   
   
   
 
   
   

 

 

 

 


 

 


 

 

   
   
   
 
   
   
   
   

 

 

 

 



 

 
   
   
   
   

 

 

 
 
 
 
 

 

 

 
   
   
   
   
 
   
   
 
   
   
   
   
 
   
   
   

 

 
   
   
   

 

 


 

 

 

 

 

 

 

 
   
   
   
   

.

 

 
 
 

 

 

 





 
 
   
   
   
   

 

 

.