Římskokatolická farnost Městečko Trnávka

Článek z časopisu Světlo 37/2012 popisuje zkušenosti jedné lékařky se svatým přijímáním.





Do úst, nebo na ruku?

To je téma, které je stále žhavé a dokáže rozpalovat hlavy. Vzpomínám si velice přesně na to, jak jsem ve své tehdejší domácí farnosti (bylo to ještě Lipsko) šla k oltáři, abych jako obvykle přistoupila ke svatému přijímání, tak jak jsem to dělala od svého prvního svatého přijímání. A náhle jsem zažila, že mi Hostie byla odepřena. Bylo to koncem šedesátých let, mezitím skončil 2. vatikánský koncil, který jsme s velkým zájmem kvůli Stasi sledovali jen tajně. Stalo se to zcela neočekávaně během jedné mše svaté – tehdy ještě v univerzitním kostele v Lipsku. Před svatým přijímáním jsme byli vyzváni, abychom se postavili do řady za sebou, přistupovali k oltáři a zůstali stát.
Dříve jsme klekávali u mřížky, kněz přistupoval k jednomu po druhém a nám klečícím podával svatou Hostii do úst. Nyní jsem se ocitla před knězem, byl to jeden náš mladý kaplan, který mi „pomohl na nohy“: měla jsem natáhnout ruce a pak mi měl dát Hostii na ruku. Zůstala jsem zaražená a nechala jsem ruce sepjaté, jak obvykle, ale ihned mě vyzval, abych odešla a nezdržovala ostatní v řadě. Na jeho příkaz jsem ustoupila stranou, poklekla jsem před Nejsvětější svátostí a odešla. To bylo moje zcela osobní první setkání s přijímáním na ruku... Věřím pevně a neomylně, že ve svatém přijímání se jedná o Tělo našeho Pána, v němž se zpřítomňuje nekrvavým způsobem tajemně historická oběť ve mši svaté; Mysterium fidei – Tajemství víry – jsou slova bezprostředně po proměňování, která upozorňují na božskou přítomnost ve způsobách chleba a vína. Zatímco vlastnosti chleba a vína trvají a zachovávají se, proměnila se podstata eucharistických darů v Tělo a Krev našeho Pána Ježíše Krista.
Kněz, jehož dlaně byly při kněžském svěcení pomazány, a on se tímto svěcením stal způsobilým k bohoslužebným úkonům, je u oltáře jako sám Kristus (alter Christus) a liší se tím zcela výrazným způsobem od nás věřících. Myslíme na to vždy, když se účastníme mše svaté a přistupujeme ke svatému přijímání?
Pro mne osobně z toho vyplývá zcela jasně, že mohu Tělo Páně přijímat jedině do úst. Přijímání na ruku je pro mě prostě zcela nepřijatelné. Nebylo by správné, kdybych nyní těm, kteří se rozhodnou přijímat na ruku, přisuzovala méně úcty, respektu k Nejsvětější svátosti, když jdou ke stolu Páně. Ale přesto je třeba zcela jasně pojmenovat dvě věci, které s sebou tato praxe přináší.

Především je třeba vycházet z toho, že i na dlani a na prstech ulpívají docela maličké částečky, ano, mikroskopické částečky, které by při soudním vyšetřování nebyly průkazným svědectvím, ale my věříme, že i v nejmenší částečce konsekrované Hostie je obsaženo celé Kristovo tělo. Na druhé straně je třeba uvážit, zda úcta ke skutečné, reálné přítomnosti Krista může být dotýkáním našima rukama vyjádřena vyčerpávajícím způsobem, zda je to opravdu projev zbožnosti, jakou můžeme a máme kaž dodenně prokazovat skutečné Boží přítomnosti. Když něco bereme do rukou, chytíme do prstů a podáme si sami do úst, to je spíše běžný, každodenní profánní způsob zacházení, který nemá vůbec žádný náboženský význam ani výraz. Jsem přesvědčena, že je v tom výrazný rozdíl, zda nám kněz klade Nejsvětější svátost přímo na jazyk, nebo nám ji položí na ruku. Od Božího Těla 2008 podává papež Benedikt XVI. bez výjimky Hostii přímo na jazyk komunikantům, kteří klečí na přistaveném klekátku. Na to je třeba myslet. Jednou jsem zažila, jak si jedna paní odnesla přijatou Hostii v ruce do lavice, ulomila si kousíček a uložila do čistého kapesníku. Nespouštěla jsem pak tu dámu z očí a šla jsem za ní po závěrečném požehnání a zeptala jsem se jí na to. Vysvětlila mi, že ulomila kousíček, aby ho mohla zanést svému psu, který leží doma a je „starý, slabý a nemocný“ a „potřebuje posilu“. Nebyla to nějaká primitivní žena a věděla zcela jasně, že „přistoupila ke stolu Páně“, jak sama řekla. Nechci to dále rozvádět, ale ukazuje to nicméně, jak snadno se může stát posvěcená Hostie pouhým symbolem, místo aby v ní byla spatřována reálná Pánova přítomnost.

Jsou bohužel známy případy, kdy konsekrovaná Hostie nesměřuje do úst, ale putuje jinam, nejčastěji do kapsy u kalhot, aby pak byla hrubě zneuctěna v satanistickém rituálu. Teprve v dubnu tohoto roku referoval kath.net o případech krádeží Hostií právě prostřednictvím přijímání na ruku. Podávání na ruku zvyšuje riziko zneuctění Nejsvětější svátosti nejrůznějšími formami rouhání. Může k tomu dojít i při přijímání do úst, ale zde to není záležitost tak jednoduchá a pravděpodobná.

Poté co se v průběhu let v mé vlasti prosadilo takřka výlučně přijímání na ruku, církev nám říká, že je možné používat oba způsoby.

Ve farnosti, kam jsem patřila až do svého odchodu do misií, to nebyl nikdy „problém“. Zde se již mnoho let konala trvalá adorace a věřící měli mezi sebou rozděleny hodiny, kdy klečeli před vystavenou monstrancí a klaněli se Pánu. Kněz se nikdy nedal přehlasovat farní radou, a tak držel situaci v rukou. Každý mohl přijímat podle svého, jak řekl, ale uplatňovalo se s velkou převahou jen přijímání do úst. Když jsem se však po pěti letech vrátila, vůbec jsem svou farnost nepoznávala. Věřící si přicházeli k oltáři, sami se obsluhovali, namáčeli Hostii v Krvi Kristově, pak naznačili úklon či pokřižování a odcházeli zpět na své místo. Celebrant seděl na židli obklopen ministrantkami. I když jsem byla na mši svaté od jejího začátku, zřekla jsem se takového způsobu přijímání a odešla jsem podruhé „s prázdnou“, což se mě velmi dotklo. Po mši svaté jsem šla do sakristie, kde jsem byla velmi srdečně přijata, ale jakmile jsem chtěla zavést řeč na svaté přijímání, byla jsem rázně odbyta a nevlídně vykázána. I při své lékařské službě jsem navštěvovala denně mši svatou, jak mi to jen služba dovolovala, a také při účasti na kongresech a cestách jsem si vždy zjišťovala, kde je katolický kostel a kdy je tam večer mše svatá. Nebyl problém tam autem zajet a vrátit se pak mezi své kolegy. Pozorovala jsem však na sobě, že pokaždé po obětování se mi rozbušilo srdce a já jsem se s úzkostí ptala: „Budu moci přijímat na kolenou?“ Abych nikomu nepřekážela a neprovokovala, ale učinila zadost své úctě k Eucharistii, přistupovala jsem vždy jako poslední, ale pochopila jsem, že tento způsob svatého přijímání naráží snadno na odpor. Jednou jsem si jako poslední klekla před knězem, ale ten mě vyzval, abych se zvedla a natáhla ruce. Zavrtěla jsme hlavou a nechala své ruce složené. „U nás to není zvykem,“ odbyl mě kněz, otočil se k oltáři a svaté Přijímání mi nepodal. Cítila jsem, jak na mě hledí oči všech přítomných. Nejsem schopna vyslovit, jak jsem se cítila: zčásti jako chudák, ale současně také „statečná“ ve svém rozhodném následování našeho Pána Ježíše Krista. Dostala jsem odvahu poukázat na našeho Svatého otce Benedikta XVI., jehož hlubokou lásku k Eucharistii jsem mohla osobně poznat. I dnes to stále prožívám, když jsem na mši svaté v jiném městě, jak roste můj nedobrý pocit, čím více se blíží okamžik svatého přijímání, protože vím, že moje osobní volba přijímat do úst a moje osobní úcta k božskému Spasiteli naráží na odpor. Mluvila jsem zatím o případech v Německu. Ale nezůstalo jen u této země. Také v Itálii při pouti k svatému Otci Piovi z Pie trelciny mi bylo nejdříve přijímání do úst odepřeno, ale pak se kapucín rozpomenul a podal mi Hostii na jazyk.

Otázka hygieny
Nejdříve krátce několik poznámek: Původci nemocí, jako viry, bakterie, houby nebo paraziti se mohou přenášet tzv. „kapénkovou infekcí“ nebo „kontaktní infekcí“ z osoby na osobu.
Při kapénkové infekci se uvolňují mikroskopicky malé kapičky z lidského dechu a hlenu, vznášejí se ve vzduchu a jiní lidé je vdechují. Infikovaní šíří své nositele kašlem, smrkáním nebo kýcháním ve svém okolí a mohou tím být postiženy i osoby vzdálené tři metry. Děje se tak nejčastěji v době nachlazení horních dýchacích cest.
K dotykové infekci může dojít při styku s krví, exkrementy, močí, hleny, případně slinami. Na prvním místě stojí přenos konečníkem a ústy přes znečištěnou potravu a vodu, skrze kontaminované potraviny a při nedostatku hygieny, prostřednictvím hmyzu, jehož bodnutí vnese do krevního oběhu infekční látky. Záleží přitom na stupni koncentrace infekčních nositelů. Ta je nejvyšší v krvi a fekáliích. V lidských slinách se naopak nachází řada látek, které zde hrají svou důležitou roli (lysozymy, histatiny, peroxidy a další substance). Všichni máme zkušenost, jak rychle a dobře se hojí rány v ústech právě díky látkám ve slinách.
Při podávání do úst se někdy stane jako „vedlejší efekt“, že kněz se dotkne také prstem jazyka. Někteří kněží nosí s sebou šáteček z kalicha (purifikatorium = pozn. red.) a prst v takovém případě utřou.
Úzkosti z nákazy touto cestou jsou podobně přehnané jako starost, aby se dítě z hygienických důvodů „nikdy neušpinilo“. Za 1100 let, kdy se praktikuje přijímání do úst, nestaly se infekce z přijímání problémem, ačkoliv antibiotika jsou známa ani ne 100 let a jiné metody jsou ještě mladší. Duch Svatý jistě nad věcí bdí a je na nás, abychom měli také náležitou důvěru.

MUDr. Christa Wiesenbergová, praktická lékařka a praktikující katolička

Kath-net

ODKAZ NA VIDEO ZDE